Kterak jsem se stal cyklokrosařem #1

vzniklo ve spolupráci s www.MTBS.cz

Jen pro připomenutí v prvním díle našeho cyklokrosového seriálu Kterak se stát cyklokrosařem? jsme vám představili pohnutky a záměr našeho "pokusného psa" Kuby Truksy, které ho vedly k rozhodnutí, že zkusí co všechno obnáší cyklokrosová sezona.

Mezi tím si Kuba opatřil kolo, zajistil závodní kombinézu, trochu prostudoval cyklokrosová pravidla a přesně před týdnem se vydal pln očekávání na svůj první cyklokrosový závod. Dnes se tedy budeme bavit o tom, jestli byla prvotní očekávání naplněna, jaké dojmy Kuba během příprav i vlastního závodu nabyl a jak první získané zkušenosti hodlá zúročit ve svém dalším cyklokrosovém působení.

Přesně týden poté, co jsem poprvé sedl na cyklokrosové kolo jsem se vydal na svůj první závod Toi Toi Cupu v Mnichově Hradišti. Oproti bikovým závodům je příjemný odpolední start závodu, takže člověk nemusel vstávat až tak brzy. Počasí slibovalo dost necyklokrosové počasí – slunce, teplo a prach. Všechno zabalit do auta a mohli jsme vyrazit vstříc novým zážitkům.

Pokud budete chtít jezdit Toi Toi Cup, neobejdete se bez platné licence, kterou předkládáte hned u prezentace a „zabaví“ vám ji až do konce závodu. Pak už jen zaplatit startovné a dostanete tři startovní čísla – jedno na záda a dvě na rukáv. Dokud čísla nevrátíte po závodě zpět, nevrátí vám licenci. Odtud si číslo jako suvenýr nepřivezete.

Vůbec pravidla a jejich dodržování je striktně dodržováno na každém kroku. Při řazení na start například přišel rozhodčí s tím, že jeden ze závodníků má smytý podpis na licenci. Dokud licenci opět nepodepsal, nemohl na start nastoupit. Ale jinak tu panuje příjemná atmosféra.

Před závodem bylo třeba si řádně prohlédnout trať. V prvních kolech bylo důležité si najet komplikované úseky a vůbec si najít ideální stopu. Trať byla hodně suchá a díky tomu na mnoha místech dost hrbolatá. Tentokrát neobsahovala žádné umělé překážky nebo schody, takže se to dalo jet bez šlápnutí na zem. V každém kole byla dvě depa, kde bylo možné vyřešit případné problémy nebo defekt. Mechanici mezi nimi přebíhali do prudkého kopce. Jak mi Martin (můj kamarád, pomocník, mechanik a řidič v jedné osobě) prozradil, zadýchal se při běhání tam a zpět opravdu hodně. Během závodu mě naštěstí problémy nepotkaly.

Můj první CX závod

Teď ale k samotnému závodu. Vzhledem k tomu, že jsem startoval v cyklokrosu vůbec poprvé, měl jsem zasloužené místo v poslední řadě na startu. Vedle mne stálo několik jezdců, se kterými se občas setkávám na bikových závodech. Někteří mi ještě před startem dali pár dobrých rad na co se zaměřit a kde si dát pozor. Hned po startu přišel krátký úsek po silnici. Tady to bylo dost loket na loket. Na bikových závodech je člověk zvyklý, že se zpočátku jede spíše opatrně, aby se nikomu nic nestalo. Tady do toho šli všichni naplno a v první zatáčce do terénu se to hodně tlačilo a o tom, že by někdo někoho pustil nemohla být ani řeč. Tady jsem asi udělal chybu, že jsem tu jel až moc opatrně. Od začátku se totiž jelo hodně rychle. Přemýšlel jsem, jak správně rozložit síly, abych úplně nevytuhnul. V první vracečce přede mnou lehlo několik závodníků a úzká trať se ucpala. Všichni ale okamžitě naskočili na kola a jelo se dál. To už bylo startovní pole hodně natažené. Já jsme jel asi v desetičlenné skupince, která se rozdělila až v nejtěžším sjezdu, kde jeden ze závodníků nepěkně spadl. Jeho přední kolo odletělo pryč, což si doteď nedokážu úplně vysvětlit. Pak bylo třeba vyjet krátké ale prudké stoupání, kde bylo i hodně fotografů. To byla asi dvě nejzajímavější místa celého okruhu jak pro jezdce, tak pro diváky. Pak rychlá rovinka, depo, vracečky a stoupání po asfaltu a znovu do dalšího kola. Během závodu jsem si našel asi pěti člennou skupinku závodníků, se kterými jsem absolvoval většinu závodu. Pravidelně jsme si nastupovali a odjížděli.

Musel jsem si také zvyknout na řazení Sram, které se v terénu chová trochu jinak než by člověk občas očekával. V prvních kolech jsem si vyzkoušel jak v rychlosti projíždět zatáčky a kde přesně řadit tak, abych mohl jet co nejrychleji. V každém dalším kole jsem pak byl jistější a mohl postupně zrychlovat. To bylo znát hlavně v techničtějších pasážích. Hodně mě podržely i galusky Tufo Flexus, které ten del vezla na svých kolech většina jezdců. Překvapením bylo to, jak moc se úzká galuska zařízne do podkladu a nepustí se. Pozor jsem si musel dávat hlavně na odhalených kořenech, kde už to tak jisté nebylo. Ale problémy jsem ani tam kupodivu moc neměl. Po půl hodině závodu jsem měl už dost velkou žízeň. Na cyklokrosovém kole se láhev nevozí a přeci jen bylo dost teplo. Rozhodčí před startem povolil, že se může pít od čtvrtého kola a nesmí se pít dvě kola před cílem. V tomto okamžiku jsem se tedy napít mohl. Před depem jsem trochu nastoupil a získal si malý náskok na své pronásledovatele. Vjel jsem do depa pro láhev, ale mechanik Martin zrovna v tomto kole nechal láhev ve druhém depu. Musel jsem tedy pokračovat i dál nasucho.

Nejelo se mi ale vůbec špatně a zkusil jsem trochu zrychlit. Nohy byly docela v pohodě a kolo jelo taky výborně. Bohužel ještě před cílem tohoto kola na nás rozhodčí zamávali a poslali nás z tratě pryč. Sice nás ještě závodníci ze špičky nedojeli o celé kolo, ale byla by to asi už jen otázka času.

Tak skončil můj první start v cyklokrosovém závodě dřív, než jsem doufal. Nebyl jsem až tak zničený, protože jsem si stále nechával síly na pokračování závodu, které už nepřišlo. Příště to zkusím napálit víc a uvidíme. Nakonec ze 60 závodníků nedostala v cíli kolo asi polovina. Závod vyhrál Martin Zlámalík před Petrem Dlaskem. Já jsem byl klasifikován mezi elitou na 50.místě.

Moje pocity z prvního cyklokrosového závodu jsou určitě pozitivní. Trať byla velmi pěkná a neměl jsem žádné technické problémy. Je to samozřejmě úplně jiné závodění než na horských kolech. Tady je to o tom, že se stále snažíte jet naplno. Všichni, kteří byli na závodě se mnou říkali, jak se překvapila neskutečná rychlost ve srovnání s tím, co vždy viděli v televizi. Určitě to vyžaduje odlišnou přípravu oproti maratonům. Je to ale i úplně jiné závodění. Nikde se tady neschováte ve skupině a všechno jedete za své. A výsledek? Dojel jsem na chvostu startovního pole.

Samozřejmě to není žádná hitparáda, ale já jsem ani žádné zázraky nečekal. Slyšel jsem už od někoho, že tento výsledek je zklamáním. Já to až tak negativně nevidím. Podívejte se na to takhle... Loni jsem touhle dobou už koukal na cyklokros doma v televizi a s nohama na stole. Letos jsem to zkusil na vlastní kůži. V porovnání s loňským rokem je to určitě větší zábava a samozřejmě také větší dřina. Uvidíme, jak to půjde příští závod v Lošticích. Kdo to ale nevyzkouší, nebude vědět jaká je to dřina ani jak moc si závodníci sáhnou na dno svých sil. Vyzkoušet cyklokros bych doporučil všem, kteří nad tím jen trochu přemýšlejí. Určitě do toho jděte a budete nadšeni, jaká je to zábava. Fanoušci kolem trati vás stále povzbuzují, ať jste první nebo až na chvostu startovního pole jako já.